Vernisáž výstavy: Za kulisou v dáli padá...

Václav Buchtelík tíhne ke gradaci protikladů.  V rozhovoru pro internetový magazín Ostravan v závěru roku 2017 se kromě jiného zmínil o tom, že z optimistických nálad příliš tvořit nedokáže, že jako zdroj inspirace je pro něj daleko důležitější vnitřní tenze. Jeho tvorba je typická osobně laděnou významově vrstevnatou spekulací, v níž zdůrazňuje těžkomyslnou atmosféru sugestivně vyjádřenou často prostřednictvím narativní zkratky, kontrastní světelné dramaturgie, mísení perspektiv a měřítek. Skládá tak a buduje vizuálně klamavý svět znepokojivých subjektivních vizí. Pro vizuální vyjádření této své osobní mytologie neváhá využít i symbolů obtěžkaných obecně kulturními konotacemi (např. člověk-had-strom).  Divák přitom věří, že díky vyobrazení těchto obecně sdělných symbolů a jejich obsahů našel klíč k autorovi a jeho sdělení. Přitom je ale klamán, aniž to tuší. Styčné body narace napjaté mezi individuálním a obecným Buchtelík komponuje nejen pomocí symbolů a kontrastů světel a stínů, ale i samotným „režijním vedením“ aktérů (muž a strom, psi, malíř v plenéru atp.). Charakteristické rysy postav a detaily scén jsou přitom přetaveny zadním světlem do siluet jakéhosi podivného stínového divadla, které se začne odehrávat teprve tehdy, když do něj ten, kdo je vnímá, implementuje právě jen své vlastní prožitky, zkušenosti, vzpomínky či traumata. Divák tedy, aniž by si to uvědomuje, odhaluje jen a pouze svůj vlastní svět a své vzpomínky. 

Mgr. Martin Mikolášek